Strojné podbíjačky, stroje na úpravu smerovej a výškovej polohy koľaje

Strojní podbíječky byly prvními kolejovými pracovními stroji, zařazenými do provozu na někdejších ČSD. Podbíječky systému „Scheuchzer“ byly dováženy ze Švýcarska a v některých tuzemských publikacích a historických podkladech jsou v podstatě nesprávně označovány jako strojní podbíječky „Sfindex“. Ve snaze co nejlépe popsat počáteční etapu zavádění pracovních strojů se nám podařilo získat několik archivních dokumentů i zahraničních...  

Strojní podbíječky byly prvními kolejovými pracovními stroji, zařazenými do provozu na někdejších ČSD. Podbíječky systému „Scheuchzer“ byly dováženy ze Švýcarska a v některých tuzemských publikacích a historických podkladech jsou v podstatě nesprávně označovány jako strojní podbíječky „Sfindex“. Ve snaze co nejlépe popsat počáteční etapu zavádění pracovních strojů se nám podařilo získat několik archivních dokumentů i zahraničních podkladů, z nichž vyplynula následující geneze prvních podbíječek zakoupených pro ČSD. První podbíječku zkonstruoval v roce 1931 Charles Auguste Scheuchzer, inženýr z Lausanne, který již v roce 1917 koupil továrnu v Bussigny a založil firmu vyrábějící nářadí, pomůcky a drobná strojní zařízení především pro železnici. První podbíječka byla ve Švýcarsku nasazena do provozu pravděpodobně v roce 1934, v němž Ing.Scheuchzer své patenty i továrnu prodal, ale ponechal si prodej její produkce. Současnou firmu Scheuchzer SA obnovili v roce 1947 jeho synové. Několik dalších podbíječek bylo vyrobeno zřejmě v období druhé světové války, neboť počátkem roku 1946 bylo v provozu ve Švýcarsku pouze 6 strojů. Jejich výrobce se nepodařilo zjistit, lze se však domnívat, že byl tentýž jako v roce 1945. Po ukončení války vyráběla podbíječky podle Scheuchzerova patentu firma Ateliers de Constructions Mécaniques de Renens (ACMR) v Renens poblíž Lausanne a dodávala je i do zahraničí (prvními zeměmi, kam se dostaly, byly pravděpodobně Švédsko a Francie). Již v roce 1945 zahájilo obchodní jednání o dodávkách švýcarských podbíječek i ministerstvo dopravy ČSR. Z produkce firmy ACMR dodala prvních 8 strojů pro ČSD v letech 1946- 1947 obchodní firma Sfindex (Société financière d´Expansion Commerciale et Industrielle S.A., Sarnen) – odtud pochází zažitý a téměř ve všech starších publikacích uvedený název „podbíječka Sfindex“ či hovorově „sfindexka“ (používal se i hovorový název „scheuchzerka“). První objednávka z dubna 1946 zněla na 6 podbíječek, druhá z ledna 1947 na 4 stroje. Poslední dva z nich podle uvedených objednávek (SP 09 a 10) byly dodány až v roce 1948, kdy již firmu ACMR Renens odkoupila a výrobu strojních podbíječek převzala firma Matisa. V letech 1948 – 1950 bylo pro ČSD dodáno celkem 11 podbíječek Matisa typu Standard. První nasazení podbíječky, označené SP 01, se na kolejích ČSD uskutečnilo na trati Lovosice – Ústí nad Labem dne 15.8.1946. Podbíječky Standard zakoupilo pro svá vlečková kolejiště také několik podniků.

K dalšímu, podstatnému rozšíření parku strojních podbíječek došlo až po roce 1960, a to jednak dovozem jednotlivých strojů od rakouské firmy Plasser & Theurer, ale především zahájením dodávek tuzemských podbíječek. Dovezeny byly dva stroje VKR 04, několik výhybkových podbíječek WE 75 a později WE 275 (z nich některé byly už použité) a také směrovací stroje série AL. Podle vzoru švýcarských mechanických podbíječek byla zahájena tuzemská výroba typu SP 63 a brzy na to „hydraulických“ SP 62 modernější koncepce. Prvními podbíječkami s nivelačním zařízením, upravujícími výškovou polohu koleje, byly u nás typy VKR 04 a VKR 05 výroby Plasser & Theurer, prvními stroji s nivelačním i směrovacím zařízením, upravujícími současně výškovou i směrovou polohu koleje – traťovými automatickými strojními podbíječkami (ASP) – byly typy Plasser Duomatic 06-32 SLC a Matisa BNRI 80. První ASP obou těchto typů byly u ČSD zařazeny do provozu v závěru roku 1968. Uvedené typy ASP i později zakoupené kanadské podbíječky Tamper Electromatic představovaly v té době stroje špičkové světové úrovně. Tyto ASP ještě nebyly koncipovány jako kolejová vozidla normální stavby, tj. s tažným a narážecím ústrojím. Navíc se kanadské stroje Tamper (podobně jako jiné kanadské či americké stroje) v porovnání s evropskými typy ASP vyznačovaly zjednodušenou konstrukcí pojezdu, zejména vypružení a tlumení, a výrazně menším komfortem pro obsluhu podbíječky, neumožňujícími její delší přesuny vlastní silou. Park ASP se rychle rozšiřoval a od roku 1972 byly postupně zařazovány stroje novějšího uspořádání, konstruované již jako kolejová vozidla normální stavby – ASP série 07, později 08 a 09, typy B 221, B 133 a SIG 130, určené pro úpravu jak kolejí, tak i výhybek. Ještě dodejme, že všechny tyto rakouské či švýcarské ASP byly a jsou vybaveny tlakovzdušnou brzdou soustavy Knorr. Podbíječky díky elektronizaci jejich výrobci neustále průběžně zdokonalovali a dodnes zdokonalují, a to jak z hlediska automatizace pracovního cyklu, tak i naváděcích a řídicích systémů a ovládání včetně postupného zavedení digitální techniky. Výrazně se také zlepšovaly jízdní vlastnosti strojů i pracovní prostředí obsluhy. Vedle ČSD si obdobné stroje především lehčí kategorie, převážně výhybkové ASP, pro údržbu svých kolejišť pořizovali také provozovatelé velkých vleček. Pro úplnost dodejme, že všechny ASP, uváděné do provozu u ČSD, byly označovány evidenčními čísly ve tvaru A-XX, kde XX bylo pořadové číslo stroje, a jako zajímavost i skutečnost, že ASP firmy Matisa provozovaly u ČSD pouze TSS Hradec Králové a TSS Starý Plzenec.
Ve snaze dále mechanizovat namáhavou ruční práci byla podnikem MTH Praha v roce 1977 zahájena v kooperaci s firmou Plasser & Theurer výroba středně těžké ASP 400, na niž navázala ASP 400.1; v rámci této kooperace bylo vyrobeno celkem téměř 100 strojů obou typů. Záměr zahájit u MTH Praha kooperační výrobu těžkých ASP skončil výrobou prototypu ASP 600 v roce 1989. Po roce 1990 došlo k redukci parku ASP, zejména strojů střední kategorie. Starší těžké ASP se díky rozvinuté opravárenské základně, vybudované v 80. letech u největších provozovatelů strojů – traťových strojních stanic, dnes v ČR sloučených do Traťové strojní společnosti, a.s. – v rámci oprav strojů modernizovaly např. instalací tuzemských řídicích počítačů a záznamových zařízení, zejména KRAB-SVA firmy KŽV Praha, ASPATIC-ZAG firmy ASP Plzeň či PERO firmy ROT-HSware Pardubice. Především ekonomické důvody vedly v 90. letech k silnému omezení až zastavení nákupu nových strojů. Opravy podbíječek včetně jejich modernizací přispěly k tomu, že v současnosti nejsou jak v ČR, tak ani na Slovensku výjimkou ASP provozované i déle než 25 let. Po zmíněném několikaletém útlumu, kdy byl v podstatě realizován pouze dovoz podbíječek objednaných v závěru 80. let, však přišlo určité, i když jen nevelké oživení nákupu nejnovějších typů ASP velkými stavebními firmami či TSS, a.s. Tak byly zakoupeny tři stroje typu Unimat 08-475 4S, dvě podbíječky Unimat 09-16/4S (jedna z nich jako starší) a jedna typu 09-3X Stopfexpress. K tomu je třeba přičíst dovoz jednoho stroje 08-275 z Rakouska a nepříliš zdařilý dovoz licenčních podbíječek VPR a VPRS na Slovensko v rámci deblokace ruského dluhu. Bilance obměny podbíječek za posledních přibližně 20 let do roku 2011 včetně, nezapočítáváme-li v licenci vyrobené stroje z Ruska, odstavené z provozu, stroje zakoupené jako starší (několik 08-275 a jeden 09-16/4S) a stroje pro vlečky, vykazuje celkem čtyři podbíječky do ČR a tři na Slovensko. Pro přehled dodejme, že přibližně ve stejném období se u větších západoevropských železničních správ začaly používat stroje tzv. kombajnového typu, což jsou vysoce výkonné podbíječky s integrovaným dynamickým stabilizátorem a později i štěrkovým pluhem (různé stroje provedení Dynamic firmy Plasser & Theurer). Pro rok 2012 předpokládá společnost TSS Grade nasazení podbíječky 09-32 a dvou strojů typu 08-275, odkoupených ve Velké Británii a společnost Viamont podbíječky Unimat 08-275 3S, pořízené z Německa.
Pro úplnost je třeba doplnit, že vedle dovozu prvních švýcarských podbíječek zakoupily ČSD přibližně v roce 1959 i několik lehkých čtyřpěchových podbíječek firmy Matisa. Později byly podobné čtyřpěchové podbíječky vyráběny i podnikem MTH Praha. Na lehkém vozíku byly ve dvou příčně posuvných rámech umístěny dvě podbíjecí jednotky, z nichž každá sestávala z hnacího motoru, ručního ovládání a podbíjecího agregátu. Každá z podbíjecích jednotek podbíjela pražec v oblasti jednoho kolejnicového pásu a obsluhoval ji jeden pracovník; pracovní pojezd byl ruční – obsluha vozík s podbíjecími agregáty tlačila po koleji. Podobně pracoval jediný stroj pro podbíjení, vyrobený Lounskými strojírnami (LOSTR), který obsluhoval pouze jeden pracovník. Jelikož tyto stroje nelze považovat za speciální vozidla, nejsou v následujícím přehledu uvedeny.
Jako o technické zajímavosti se zde zmiňme o způsobech podbíjení, které využívají největší výrobci podbíječek. Již nejstarší švýcarské podbíječky podbíjely synchronním způsobem, při němž se proti sobě pohybující ramena s kmitajícími podbíjecími pěchy svírají rovnoměrně (synchronně) bez ohledu na odpor štěrku v kolejovém loži. Synchronního způsobu podbíjení dodnes využívají i všechny provozované podbíječky vyrobené švýcarskými firmami ACMR, Matisa a SIG, jakož i naše SP 63. Naproti tomu všechny podbíječky firem Plasser & Theurer a Tamper a rovněž u nás vyráběné SP 62 a z nich odvozené využívají asynchronního způsobu podbíjení, při němž se podbíjecí ramena s vibrujícími pěchy svírají pomocí hydraulických válců a působí tak na štěrk stejnou silou, ale dráhy svírajících se pěchů jsou různé v závislosti na odporu kolejového lože. Rozdílný je i kmitočet vibrujících podbíjecích pěchů – u strojů Matisa a SIG je 45 Hz, u strojů firmy Plasser & Theurer 35 Hz.
Popis podbíječek typů 08-75 GS, Beaver 79-500 W, KMX 12 a SP 760 a doplnění údajů ke strojům typu WE 75/1000 S a SP 62 NU jsou uvedeny v kapitolách 14 resp. 15.